Dopravní nehoda, podrobnosti nemáme

Stojím před oddělením Emergency u otevřené sanitky, dýchám svěží vlhký vzduch vonící právě skončenou bouřkou a nechce se mi začít uklízet spoušť, kterou jsme v autě zanechali.

Nechce se mi vlézt dovnitř a alespoň nahrubo setřít krev z podlahy, do pytlíku posbírat použité jednorázové pomůcky a obaly od nich, nahlásit na dispečink „dočasně nedostupní pro další zásah“ a rozjet se ke stanovišti. Tam nás bude čekat převléknutí promoklého a špinavého oblečení, minimálně půlhodinová očista celé sanitky a použitých pomůcek, doplnění a kontrola vybavení, zkompletování dokumentace. V hlavě si procházím co se stalo v posledních 60 minutách a nejradši bych se sebral a šel pěšky někam pryč.

Ve tři čtvrtě na sedm jsem si převzal noční službu jako záchranář v posádce RZP, s kolegou řidičem jsme zkontrolovali vybavení a vrátili se z garáže na stanoviště. Ohřál jsem si jídlo, koukli jsme se na zprávy a nějaký film. Dusno bylo už celé odpoledne a večer, po 22. hodině se začalo blýskat a začala pořádná průtrž mračen. Ve 22:32, právě v tom nejprudším lijáku, přišla výzva: DN, sražený chodec na dálnici, podrobnosti nemáme. Na místo s námi vyráží i lékařka s řidičem-záchranářem v posádce rendez-vous. Zapískání vysílačky a krátký popis výzvy naprosto stačí k tomu, aby se člověku vyplavil adrenalin. Srdce se zrychlí a cítím ho až v krku, celé tělo je zatnuté a mám pocit že je mi zima. Nejsem nervózní, na podobnou situaci jsem dobře připraven. Přesto mi hlavou probíhají stovky myšlenek, možné scénáře toho co pacientovi asi bude, co a jak budeme dělat my, jak nám bude práci komplikovat počasí ale i to, že budeme zasahovat na dálnici. Vyrážíme z garáže. Stěrače ani na nejvyšší stupeň nedokáží stírat přívaly vody z čelního skla, záblesky majáků se odrážejí od padající vody a oslepují nás, každou chvíli navíc vjedeme do hluboké louže, což s autem cloumá na všechny strany. Kolega je zkušený záchrankový řidič, který dokáže unést tíhu výzvy a nepodlehnout jí na úkor naší vlastní bezpečnosti. Důležité je dojet. Lékařská posádka jede kousek před námi, ale bojuje se stejnými potížemi. Jet rychle prostě nejde.

Ve 22:41 se v levém pruhu po dálnici blížíme k ohlášenému místu nehody. Ať upírám oči do deště jak chci, nevidím před námi žádná stojící auta, blikání, ani nic podobného. Lékařské auto najednou prudce brzdí, my také. Mám pocit, že do nich musíme nabourat. Ubrzdili jsme to. Lékařka i záchranář z lékařského vozu vystupují a mávají na nás. Přehazuji si přes hlavu kapuci a opatrně vystupuji také. Zastavit v levém pruhu dálnice je extrémně riskantní i za dne. Beru baterku, sadu fixačních límců a kufr s vybavením a běžím za nimi. Kolega s naším autem trochu couvá a staví ho šikmo přes levý pruh. Sanitka nás bude krýt jako nárazník.

Teprve když minu blikající lékařské auto, vidím co se děje před ním. Na zemi tu, nohama na levé bílé čáře a trupem na travnatém pásu u středových svodidel, bezvládně leží žena, nad ní stojí někdo celý v černém, se slabě svítící baterkou v ruce. Později zjišťujeme že je to příslušník bezpečnostní agentury v černé uniformě. Vracel se z práce a viděl celou nehodu, kdy kamion v protisměru srazil přebíhajícího chodce a přehodil ho přes svodidla. Zastavil o něco dále v odstavném pruhu, vrátil se pěšky na místo nehody a zavolal nás. Vůbec v tom dešti a tmě nebyl vidět. Pokud by nenahlásil tak přesně kde se nehoda stala a my nevěděli že právě tady máme někoho hledat, místo a možná i jeho bychom přejeli.

Lékařka už je sehnutá u pacientky, informuje nás o jejím stavu a rozdává první úkoly: bezvědomí, těžký úraz hlavy, spontánně dýchá; nasadit vhodnou velikost límce, společně opatrně otočit na záda, pomocí scoop rámu opatrně zvednout a položit na nosítka s připravenou vakuovou matrací. Hned jak je pacientka na nosítkách naložit do sanitky. Neprší tu, je tu světlo a teplo. Zatímco střihám na pacientce oblečení a lékařka provádí zběžné vyšetření odhalených částí těla, řidiči opatrně přejíždějí do odstavného pruhu. Dostat se do alespoň relativního bezpečí mimo jízdní dráhu může být otázka přežití nás všech.

Topení běží naplno. I když je léto, déšť vše ochladil a pacientka je v kritickém stavu, kdy teplo obzvlášť potřebuje. Znamená to ale i odpařování vody z našich promočených uniforem a také umocnění zápachu krve smíchané s dešťovou vodou, ze kterého se mi odjakživa dělá špatně. Pacientka v podstatě nemá část těla bez závažného poranění: těžký úraz hlavy s brýlovým hematomem, nestabilní rozlámaný hrudník, pravděpodobné poranění břicha a pánve, rozlámané všechny končetiny. I když nemá žádné masivní zevní krvácení, velmi pravděpodobně má mnoho zdrojů krvácení vnitřního. To, jestli přežije, teď závisí na rychlosti základního zajištění životních funkcí a co možná nejrychlejším šetrném transportu přímo do specializovaného traumacentra.

Pracujeme rychle, přesně, snažíme se co nejméně mluvit a přesto efektivně komunikovat, rozdělit si úkoly, spolupracovat. Avizovat nutnost přijetí v traumacentru, napíchnout dvě nitrožilní kanyly a pustit do nich infúze, podat analgosedaci a zajistit dýchací cesty intubací, ověřit správnou polohu rourky v dýchacích cestách, připojit ventilátor, zabalit do deky a termofolie, odsát vakuovou matraci. Přitom neustále ověřovat celkový stav pacientky i vývoj poranění. Lékařka hlavně vše koordinuje a přiděluje úkoly. Jejím úkolem pak je zachovat si přehled o tom co už jsme udělali, jak se situace vyvíjí a jak máme dále postupovat.

Odjíždíme. Ani jsem si nevšiml, kdy dorazila policie. Není čas jim nic vysvětlovat, okolnosti a podrobnosti si zjistí od svědka. Čas je opravdu kritický. Na místě jsme strávili přesně 17 minut. Zajištění pacientky není dokonalé, ale to zásadní jsme udělali. Teď hlavně v pořádku a co nejdřív dojet. Po 24 minutách cesty, které jsme strávili dalším zajišťováním a kontrolou pacientky, zastavujeme před Emergency. Šoupací dveře se otvírají, čeká na nás celý traumatologický tým, odhadem 12 lidí. Rychle přepnout ventilátor na transportní kyslíkovou láhev a ven ze sanitky. Předávání vypadá opravdu jako v akčním filmu z lékařského prostředí. Každý člen týmu má své úkoly, vedoucí týmu je koordinuje. Naše lékařka po ujištění že všichni poslouchají nahlas vypočítává co se stalo, jaká zranění jsme odhalili, jak jsme pacientku zajistili a co všechno jsme jí podali.

Příběh, kterého jsem byl doposud jedním z hlavních aktérů, se mi najednou vzdaluje, vytrácí. Péče o pacientku pokračuje, ruch a shon plyne dál, ale já už nejsem jeho přímým účastníkem. Připadám si jako běžec štafety, který právě předal kolík svému kolegovi a vyčerpaný pozoruje, jak se mu vzdaluje. Na svém úseku jsem pro to udělal maximum, ale další již ovlivnit nedokážu. Doufám že závod vyhrajeme. Předběžné výsledky se budu moci dozvědět ráno po telefonu. Z totálního vypětí a nasazení se najednou propadám do pocitů, které provázejí odeznívání stresové reakce. Polevuje napětí celého těla, cítím únavu, vyčerpání, střídá se pocit horka a zimy. A v nose stále cítím zápach krve s dešťovou vodou, ze kterého se mi dělá na zvracení.

Do konce služby vyjedeme ještě třikrát a ráno se dozvíme, že předběžný výsledek našeho společného závodu je dobrý. Do cíle ale zbývá ještě mnoho etap.