Den jako každý jiný, jen jde o tři životy

7:00 Přebírám od kolegů směnu na výjezdovém stanovišti. Služba začíná prohlídkou auta a kontrolou vybavení a dokumentace. Není to nedůvěra ke kolegům, ani zběžná rutina. Musím vědět že máme všechno, přesně vědět kde co je, přesvědčit se že vybavení funguje. Za vybavení po převzetí auta nesu zodpovědnost.

Sloužím jako záchranář v posádce Rychlé zdravotnické pomoci. Jezdíme ve dvou, spolu s kolegou řidičem-záchranářem. I když posádky bez doktora u nás jezdí už asi dvacet let, stejně se občas stane, že se nad tím někdo pozastaví.

Dneska to vypadá na službu jako každou jinou: na rozdíl od romantických představ o naší práci to v našich podmínkách znamená zhruba čtyři až pět výjezdů. Většinou ke starším lidem s chronickými nemocemi, kterým je posledních pár hodin hůř než jindy, většinou osaměle žijícím. Procházím si vybavení sanitky, resuscitačního kufru, léky, dokumetaci. Chvíli ještě sedíme u kávy s kolegy, kteří právě skončili noční službu, vyprávíme si zážitky z dovolené, kdo viděl jaký film, probíráme pracovní věci. Když odejdou domů, pokračujeme ještě chvíli s kolegou. Měl bych se učit na zkoušku, studuji na VŠ obor zdravotnické záchranářství, ale nějak se mi do toho nechce.

8:57
Zapíská vysílačka. Dispečink nám dává výjezd, jde o dopravní nehodu – havárie osobního auta do stromu, hlášeno 2x těžké zranění, na místo jedou další dvě posádky záchranné služby, hasiči, policie. Ještě upřesňujeme lokalizaci (naše auto teprve bude vybaveno GPS), potvrzuji příjem, beru bundu a automaticky kontroluji že mám mobil, boty zavážu za jízdy. Kolega už je u auta, odpojuje kabel externího napájení.

8:58
Vyjíždíme. Sedím v blikající sanitce, houkneme jen občas, na silnici je prázdno. V hlavě přebírám obsah výzvy; moc toho není – uvidíme. Na operačním středisku teď ověřují informace, stejnou výzvu předali dalším posádkám, snad i letecké záchranné službě. Na místo jede několik dalších posádek, hasiči, policie, podobní lidé jako jsme my dva, mají podobné pocity. A samozřejmě: v tuhle chvíli je někde auto napasované do stromu, v něm lidé, kolem lidé, někdo se snaží pomoci, jiní radí, jiní ani nezastaví.

I když člověk nechce, práci dělá už několik let a podobných výjezdů zažil už hodně, stejně se neubrání vzrušení, očekávání… je to směs pocitů a myšlenek – všechno vybavení je v pořádku, zkontroloval jsem to; počasí je dobrý, relativně teplo, krátce po lehkým deštíku, ale letový počasí, neprší, není mlha, tma; neznámá lokalita – jedeme na výpomoc do sousedního rajónu, kde já to neznám vůbec a řidič jen orientačně, takže navádím podle mapy.

Člověk je jakoby uvnitř nervózní a na povrchu působí, nebo se naučil působit, klidně, někdy to sám postřehne jenom když přestane dělat naučený úkony… bavíme se o běžných věcech, o následujícím zásahu jen velmi málo – kdo co udělá, vezme, kam tam asi bude moci přistát vrtulník, jestli tam budeme první… snažíme se nijak nepředjímat situaci, lepší být připravenej jako čistá stránka na cokoli, bez předem vymyšlenýho scénáře. V urgentní medicíně by bylo naprosto zcestné, pokud by člověk jednal podle toho co si dopředu myslel a ne podle aktuální situace.

9:07
Do vysílačky hlásim “na místě” – rovina, přehledný úsek, za mírnou pravotočivou zatáčkou auto v našem pruhu, ale čelem vzad, nárazem otevřené zadní pravé dveře v místě pantů, podle dlouhé brzdné dráhy, vymleté škarpy a vychýleného, oholeného stromu usuzuju na vysokoenergetickou nehodu, na voze dále “pavouk” v čelním skle, svědčící o tom, že to do něj někdo vzal hlavou.

Ani hasiči, ani policie tu ještě nejsou; jsme první posádka na místě. My dva, naše oči, uši, dva páry rukou; výběhový kufr s ampuláriem, defibrilátor s EKG, sada límců na fixaci krční páteře, spousta dalších nezbytných věcí. Bereme pro začátek jen to nejnutnější – dobrých dvacet kilo vybavení.

První co musíme udělat, je zjistit kolik lidí je zraněných a jak jsou na tom, pokusit se dát šanci na přežití všem. Udělat nejdřív jenom základní, život zachraňující výkony, neztrácet čas s jedním na úkor druhého. O všem informovat dispečink, aby mohl případně poslat další posily. Využít pomoci laiků. Zvládnout to.

Poměrně dost lidí okolo, za autem na zemi leží žena, kterou dva svědkové nehody resuscitují, má úplně rozbitý obličej a hlavu, docela silně krvácí. Navzdory tomu jí nějaká žena kromě masáže srdeční poskytuje i umělé dýchání z úst do úst. Má můj obdiv; resuscitaci do našeho příjezdu vedla kolegyně z operačního střediska po telefonu, je to velmi náročné pro obě strany sluchátka. Zraněná žena mě už z dálky něčím zaujme, až po chvilce mi dochází, že je ve vysokém stupni těhotenství. Laici resuscitují správně, což je v tuhle chvíli veliká pomoc. I pár dalších lidí kolem vypadá, že jsou schopni a hlavně ochotni nám pomoci. Na krajnici na trávě leží na boku malý chlapec – pět-šest let, v bezvědomí, krvácí z hlavy, je u něj na bobku nějaký muž, asi on ho položil na bok; říká mi, že chlapec dýchá. Díky němu. Kolem nehody pobíhá ještě muž středního věku s rozbitým, krvácejícím čelem, svlečený do půl těla, je silně rozrušený, zmatený. Někdo se ho snaží zastavit a zklidnit. Nejdřív jdu k ženě a snažím se vyhmatat pulz na krkavici. Neúspěšně. Prosím laiky aby dále resuscitovali, ujišťuji je že to dělají dobře a že se k nim vrátíme hned jak to půjde.

Triáž (třídění raněných) u vážné nehody, když jsme na místě s parťákem zatím sami, je zvláštní věc. Když nad tím po čase člověk přemýšlí, je to někdy trochu nepochopitelný. Jak můžu “odepsat” člověka? Angličané shrnují smysl triáže do lapidárního “Do the most for the most” – udělej co nejvíc pro co nejvíc lidí; udělat všechno pro všechny nejde. Normálně bychom ženu začali ihned resuscitovat, zkoušeli bychom všechno možné, abychom ji zachránili. V tuhle chvíli má ale přednost zraněný chlapec, pro kterého toho teď můžeme udělat daleko víc. Další posádka dorazí každou chvíli.

Je v bezvědomí, spontánně, i když mírně zrychleně, dýchá, pulz na arteria radialis je hmatný. Má ale nestejně široké zornice, což ukazuje na poškození mozku. Na bolestivý podnět reaguje jen necíleným pohybem jedné ruky. Ptám se kolemstojících jestli je ještě někde nějaký zraněný a posílám je, aby u havarovaného auta vypnuli zapalování a vytáhli klíče; posílám kolegu – řidiče, aby se podíval, jestli ještě někdo není v autě nebo pod ním. V tu chvíli slyším sirénu a za chvilku na místo doráží další posádka RZP. Domlouvám se se záchranářem, že oni přeberou resuscitaci těhotné ženy a my si vezmeme na starost chlapce.

Kolega zatím přináší z auta nosítka s vakuovou matrací, scoop rám, odsávačku a druhý resuscitační kufr. Nasazujeme opatrně chlapci tuhý krční límec odpovídající velikosti a otáčíme ho opatrně na záda a pomocí scoop rámu nakládáme na vakuovou matraci, kterou odsáváme. Od rozrušeného muže – podle všeho řidiče havarovaného auta, otce a manžela těžce zraněných se při tom, co pracuji, snažím zjistit kde dítě sedělo, jestli bylo v dětské sedačce a jestli bylo připoutané. Dozvídám se, že chlapec seděl na pravém zadním sedadle, bez sedačky a nepřipoutaný! Nalepuji chlapci na hrudník EKG elektrody a zapínám monitor, poslouchám fonendoskopem dýchání – vpravo jsou slyšitelné zvuky svědčící o tom, že chlapec pravděpodobně vdechl nějaké množství tekutiny – krve, slin, nebo zvratků – ale dýchají obě plíce, a to je nejdůležitější, můžu vyloučit pneumothorax. Prohlížím podrobněji chlapce – kromě krvácejících ran v obličeji a na hlavě se nezdá, že by byl zraněn i jinak, břicho je měkké, pánev pevná. Odnikud nektrvácí. Končetiny bez deformací.

Kolega připravuje infůzi a já zajišťuji chlapci periferní žilní vstup. Mezitím doráží na místo i posádka RLP (Rychlá lékařská pomoc). S lékařem se domlouváme, že zajistí ženě dýchací cesty intubací a pak se s námi bude věnovat zajištění chlapce, kterého my zatím přenášíme do sanitky. Dáváme chlapci masku s kyslíkem, nasazujeme čidlo oxymetru, znovu kontroluji periferní pulz, zornice a dýchání. Střihám z chlapce oblečení.

Přijíždí hasiči, policie. Do naší sanitky přichází lékař z posádky RLP, domlouváme se na dalším postupu – jaké léky podáme, jakou velikostí kanyly bude intubovat. Soustředím se pouze na svou práci, celý ostatní servis zajišťuje kolega řidič – komunikaci s ostatními posádkami, policí, hasiči, přesuny vybavení a přístrojů, pomáhá mi připravovat vybavení a podává mi je přesně v okamžik, kdy ho potřebuji. Odklízí nepotřebné věci, odpad, dělá mi místo. Nemusíme ani moc mluvit, je jako moje další ruce. I když jsme spolu předtím pracovali pouze párkrát, víme každý co máme dělat.

Lékař je symaptický a líbí se mi jak pracuje. Mluví klidně, tiše, ví, že udělat nějakou věc chvilku trvá, zvenčí není nervózní, což nám pomáhá. I já jemu se snažím vytvořit dobré podmínky pro práci a předjímat co bude chtít dělat dál.

Je to zajímavý pocit, s kolika lidmi, se kterými pracuji na záchraně pacientů, se vidím poprvé v životě. Nepředstavujeme se, nezdravíme, rovnou si tykáme, urychluje to komunikaci. Jedeme podle zavedených a obecně platných a známých postupů, upřesňujeme jen detaily. Ze tří týmů se stal jeden. O tom, že se snažíme zachránit někomu život, vůbec nepřemýšlím. Myšlení se zužuje do jakéhosi tunelu, kde svou práci vnímám jako ohraničený cíl. Je potřeba udělat to to a to. Není to: musím mu zachránit život, ale docílit obstojné srdeční akce s dostatečným hemodynmickým efektem, dostatečné dýchání, zajistit pacienta na transport. Ne exhibovat, nesnažit se všechno vyřešit sám, ale udělat všechno pro to, aby to dobře dopadlo, aby dostal šanci, dostal se v co nejlepším stavu a zároveň co nejrychleji do kvalitní nemocnice. Být pokorný, ale platný člen týmu.

Intubujeme, připojujeme na ventilátor, dlouhodobá relaxace, překontrolování stavu pacienta včetně změření tlaku. Přistává vrtulník.

Je to zvláštní pocit, asi jako při štafetě. Jsou tu záchranáři z vrtulníku – mladá lékařka a záchranář – připadají mi proti nám čistí, voňaví, čerství, neopotřebovaní… sám jsem zpocený, ruce mi plavou v potu pod latexovými rukavicemi od krve, od které mám ušpiněné i oblečení, jsem vyčerpaný. Předáváme informace o situaci, stavu, dosavadní léčbě. Při předávání se všechno dějě v klidu, ale přesto ryhle. Stylem jako mezi horolezci ve stěně – držíš – držim – pouštěj – pouštim… Rychlost je důležitá, ale přesnost a bezpečnost víc. Přenášíme chlapce na nosítkách do vrtulníku, děkujeme za spolupráci.

Najednou nemám co dělat. Z přehlcení prací se dostávám do opačného extrému. Ptám se kolegů jestli můžu nějak pomoci; není jak. Tři lidé resuscitují, dva ošetřují muži krvácející čelo. U auta mě oslovuje žena, která zraněnou resuscitovala před našm příjezdem. Ptá se na vodu na omytí obličeje od krve. Obdivuju jí. Zastavila hned v prvním autě za nehodou. Omývá si obličej a vyplachuje pusu. Chtěl bych jí poděkovat za to co udělala, ale nevím jak to vyjádřit. Snad to pochopila. Třeba to cítí stejně, třeba stačilo vidět, že jsme do toho taky dali všechno. Posádka zatím končí beznadějnou resuscitaci, přikrývají ženu prostěradlem. Spousta lidí a přitom jakoby ticho, žádný ruch. Přijíždějí příbuzní a známí lidí z nabouraného auta. Muž klečí na poli, do půl těla svlečený, pláče. Hroutí se pod tíhou toho co se stalo. Uklízíme věci, další z resuscitujících laiků si přichází pro desinfekci. Pocit jakoby prohry.

Odjíždíme, volám na dispečink, doplňujeme si vzájemně informace. Jedeme zpátky na stanoviště, rozbereme pár detailů, spolupráci s dalšími složkami, ptám se kolegy na věci, které jsem z tunelu nezaznamenal. O pocitech se nemusíme dlouho vybavovat, jsou podobné.

Volám svým blízkým, chci je slyšet, abych věděl, že jsou v pořádku.